Jsou definovány jako technické prvky většinou strojních součástí. Jejich tvar určuje závitová plocha, která vzniká tím, že se určitý profil navine v daném stoupání na válec podél šroubovice. Tu vytváří bod, jestliže se rovnoměrně otáčí kolem pevné osy a současně se v jejím směru rovnoměrně posouvá.

Rozdělíme-li závity podle směru, mohou být pravé, ty se používají ve valné většině případů, nebo levé, používané jen nepatrně. Podle navinutí rozeznáváme vnitřní, například u matic nebo větších součástí, do kterých je nutné uchytit šroub, a vnější závity, ty představuje typicky šroub nebo již zmíněná PET lahev.

Nejčastěji se využívají různé šroubky, šrouby a vruty jako spojovací materiál k rozebíratelnému spojení různých materiálů. Ty jsou opatřeny vnějším závitem po celé délce dříku nebo jen na jeho části. Šrouby mají dřík válcovitého tvaru, vruty s ohledem na své určení mívají dřík kuželový s ostrým hrotem pro lepší průnik do materiálu. Rozdíl mezi šrouby a vruty je především v tom, že zatímco šroubový spoj funguje na principu tření mezi plochami vnějšího a vnitřního závitu, u spojení pomocí vrutu se využívá tření mezi vrutem a materiálem, do něhož je vrut zašroubován. Vruty se používají do tvárných a relativně měkkých materiálů, do dřeva nebo plastu. S využitím hmoždinky je můžeme použít i do tvrdých materiálů, hmoždinka měkký materiál vlastně nahrazuje.

Pro řezání vnějších závitů se používá závitové očko nebo závitnice, pro vnitřní závity ve válcovém otvoru se používají různé závitníky, například maticový metrický, trubkový nebo trapézový závitník. Ten má tvar šroubu, bývá vyroben z nástrojové, rychlořezné oceli nebo slinutého karbidu a zakalen na vysokou tvrdost. Závity je ručně možné řezat, především v domácích podmínkách a malých dílnách. Při velkovýrobě se samozřejmě využívá strojního řezání závitů.